Tato nahrávka byla nalezena před několika dny. Jednalo se o vypálené CD se stručným popiskem "Gianotti". Přibližně čtyři člověkohodiny google hledání nepřinesly žádný výsledek, krom množství osob s příjmením Giannotti i Gianotti, včetně několika muzikantů, kteří ale neseděli k poněkud nezvyklému stylu, který je možno slyšet na této nahrávce. Je to dosti střelená hudební koláž s prvky elektro-akustiky, musique concrète a glitche, s poctivou dávkou hravého humoru. Kdo ví víc, kdo nahrávku poznává nebo zná jméno autora, nechť nechá komentář! Díky! Bude to milosrdný čin.
Link: TU
sábado, 10 de diciembre de 2011
lunes, 5 de diciembre de 2011
Juan Filloy - Caterva (ukázka)
Požár
Požár jakožto umělecké dílo je téma, které neodbytně vyžaduje vyjímečného autora. Poněvadž i Thomas de Quincey sepsal poněkud neučesanou knihu o estetických aspektech vraždy1, nevidíme důvod proč nevěnovat pozornost studiu krásy ohně. Navíc, krom toho, že máme výhodu v Plutonovi, přívrženci ohně, a je zde též ohromující mýtus Prometeův, temnou noc historie zkrášluje oslňující řada ohňů: od hranice Sardanapalovy (přes požár Alexandrijské knihovny; zářivou římskou črtu, na účet toho znamenitého herce, jakým byl Nero; vynikající špízy Jana Husa a Johanky z Arku; požár Říšského sněmu v nacistickém Německu) až k sebevraždě Dona Ezekiela Leibowiche v Santa Teresitě.
V našem městě máme důvěryhodný plutonský kult, který se těší široké úctě. Pod záštitou, kterou poskytuje naprostá absence hasičského sboru, se vzdává hold králi Hádu se zápalem, jež příznivě působí na všechny pohany v sousedství. Je pravda, že zápalná oběť znamená téměř vždy mocné pojištění událostí; ale to neznevažuje štědré gesto, jímž je rozlévána nafta, ani hrdinské opovržení, se kterým je hozena zápalka.
Požár jako podívaná snese jakýkoli příměr. Stojí za zmínku, že v rétorické majestátnosti převyšuje jakýkoli projev v parlamentu či židovskou lamentaci. K posouzení významu požáru postačí všimnout si úzkosti diváků a smutných, soucitných pohvízdnutí policistů. Tváří v tvář panovačné zvůli ohně ustává veškeré dění. Jedná se o určitý druh extáze, žvanivé extáze, při níž se ta nejzmučenější zvolání spojují v kolektivní lhostejnost, která nikomu nedovolí donést jediné vědro vody.
Nazíráno z výtvarného hlediska, plameny ohně tančí ve tmě noci jakési hrozivé divertimento, které se dá přirovnat jen k tisíci plamenům města, které po střechách všech těch co je mi po tom? tančí balet krutých podezření. Žhavé uhlíky mezitím praskají a mezi hustými clonami dýmu vrhají do vzduchu roje ohnivých včel. Tyto včely vskutku též dávají med; ale mají tragický osud: spálit dům domýšlivého souseda či klobouk drzého zvědavce. Tak či tak vyzdvihují půvab ohně, podobně jako lesk šatů vyzdvihuje krásu cikánské tanečnice.
Upřímně řečeno, poté, co jsme si vychutnali ničivou krásu požáru včera v noci a v nedávné době, se nás zmocňuje zoufalství, když si uvědomíme, že se zde kdykoli může objevit hasičský sbor. Podobný útok na umění, který byl již téměř doveden k dokonalosti, by měl osudné následky pro městské cítění a pro peníze všech pyrofilů v obci. Proto si přejeme, aby k tomu nikdy nedošlo, a dáváme přednost tomu, aby policisté i nadále přivolávali pomoc svými píšťalkami... Tak budeme vždy mít to potěšení ignorovat, koho o tu pomoc vlastně prosí, a štěstí při vědomí, že nikdy nepřijde.
1 Jedná se o knihu On Murder Considered as one of the Fine Arts z roku 1827; tento satirický text v podobě proslovu, kde mluvčí obhajuje uměleckou hodnotu vraždy znamenal důležitý příklad rozchodu etiky a estetiky, který se v pozdější literatuře stal zásadním.↩
viernes, 4 de noviembre de 2011
miércoles, 2 de noviembre de 2011
Pablo Neruda - Residencia en la tierra/Sídlo na zemi
Vrací se podzim
Den ve smutečním hávu padá ze zvonů
jako chvějivý závoj plaché vdovy,
je to barva, sen
třešní pohroužených do země,
je to kouřová vlečka, která dokáže neúnavně
měnit barvu vody a polibků.
Nevím, jestli mě chápete: když se shůry
blíží noc, když samotářský básník
slyší, jak pod oknem pádí oř podzimu
a listí pošlapaného strachu skřípá mu v tepnách,
je na nebi cosi hutného jak volský jazyk,
cosi v pochybnosti nebe a ovzduší.
Věci se vracejí na svá místa,
nepostradatelný advokát, ruce, olej,
láhve,
všechny známky života: především postele
jsou plné jakési krvavé tekutiny,
lidé ukládají své důvěrné záležitosti do nečistých uší,
vrahové sestupují po schodech,
ale to není ono, je to jen starý klus,
kůň starého podzimu, který se chvěje a vytrvává.
Kůň starého podzimu má rudou tlamu
a pěna strachu mu pokrývá skráně
a za sebou nechává vzduch tvaru oceánu
a vůni neurčité pohřbené hniloby.
Každý den sestupuje z nebe jakási popelavá barva,
kterou holubice musí roznést po všech zemích:
provaz, který splétají slzy a zapomnění,
čas, jenž spal dlouhá léta ve zvonech,
všechno,
staré rozedrané šaty, ženy, které vidí příchod sněhu,
černé vlčí máky, na něž nikdo nemůže popatřit, aniž by zemřel,
všechno to padá do rukou, které zvedám
uprostřed deště.
Jitřní slabost
Den nešťastných, bledý den vyklání se
s drásavou studenou vůní, se svými silami v šedém,
bez rolniček, a všude odkapává jitro:
je to ztroskotání v prázdnotě s okolím pláče.
Andělská a adónská
Dnes jsem ulehl vedle čisté dívky
jak na břehu bílého oceánu,
anebo v planoucím prostoru hvězdy
jako bych stanul.
Jak suchá voda řinulo se světlo
z jejích podlouhlých zelenavých očí,
v přehlubokých, průzračně čirých kruzích
s tajemnou mocí.
Její ňadra žhnula jak dvouplamenný
oheň, v dvou krajích vyšlehlý, jenž stékal
po jejích velikých a jasných nohách
jak dvojí řeka.
Pod zlatým nebem teprv dozrávala
denní pásma jejího těla pro mě
a vzácným ovocem se nalévala
a skrytým ohněm.
Spojitost
Je cosi hutného, spojitého, usazeného na dně,
co opakuje své datum, své poznávací znamení.
Jako se pozná, že se kameny dotkly času,
v té jemné hmotě tkví vůně věků
a slaná a snová voda, kterou přináší moře.
Obklopují mě stále stejné věci, jediný pohyb:
tíha nerostu, světlo kůže
se tisknou k zvuku slova noc:
barva obilí, slonoviny, pláče,
kožené, dřevěné, vlněné věci,
zestárlé, vyrudlé, jednotvárné,
kolem mne spojují se jako zdi.
Hluše pracuji, otáčím se sám kolem sebe
jak havran kolem smrti, havran zármutku.
Přemýšlím, osamocen v rozlehlosti ročních dob,
soustředěný, obklopený mlčenlivou krajinou:
jakási zaujatá teplota padá z nebe,
jakási výstřední říše nejasných spojitostí
se sjednocuje a obkličuje mě.
(přeložil Miloslav Uličný. Odeon, 1976.)
Den ve smutečním hávu padá ze zvonů
jako chvějivý závoj plaché vdovy,
je to barva, sen
třešní pohroužených do země,
je to kouřová vlečka, která dokáže neúnavně
měnit barvu vody a polibků.
Nevím, jestli mě chápete: když se shůry
blíží noc, když samotářský básník
slyší, jak pod oknem pádí oř podzimu
a listí pošlapaného strachu skřípá mu v tepnách,
je na nebi cosi hutného jak volský jazyk,
cosi v pochybnosti nebe a ovzduší.
Věci se vracejí na svá místa,
nepostradatelný advokát, ruce, olej,
láhve,
všechny známky života: především postele
jsou plné jakési krvavé tekutiny,
lidé ukládají své důvěrné záležitosti do nečistých uší,
vrahové sestupují po schodech,
ale to není ono, je to jen starý klus,
kůň starého podzimu, který se chvěje a vytrvává.
Kůň starého podzimu má rudou tlamu
a pěna strachu mu pokrývá skráně
a za sebou nechává vzduch tvaru oceánu
a vůni neurčité pohřbené hniloby.
Každý den sestupuje z nebe jakási popelavá barva,
kterou holubice musí roznést po všech zemích:
provaz, který splétají slzy a zapomnění,
čas, jenž spal dlouhá léta ve zvonech,
všechno,
staré rozedrané šaty, ženy, které vidí příchod sněhu,
černé vlčí máky, na něž nikdo nemůže popatřit, aniž by zemřel,
všechno to padá do rukou, které zvedám
uprostřed deště.
Jitřní slabost
s drásavou studenou vůní, se svými silami v šedém,
bez rolniček, a všude odkapává jitro:
je to ztroskotání v prázdnotě s okolím pláče.
Neboť odešel z tolika míst vlhký, mlčenlivý stín,
z tolika marných přemítání, z tolika pozemských končin,
kde musel na sebe vzít i poslání kořenů,
a od tolika ostrých tvarů, jež se bránily.
z tolika marných přemítání, z tolika pozemských končin,
kde musel na sebe vzít i poslání kořenů,
a od tolika ostrých tvarů, jež se bránily.
Pláču v tom zaplaveném a nezřetelném ovzduší,
uprostřed vzrůstající chuti, a naslouchám přitom
čirému oběhu, narůstání,
dávaje bezcílně průchod tomu, co přichází,
tomu, co se objevuje oděno řetězy a karafiáty,
sním a trpně snáším svoje mravní trosky.
uprostřed vzrůstající chuti, a naslouchám přitom
čirému oběhu, narůstání,
dávaje bezcílně průchod tomu, co přichází,
tomu, co se objevuje oděno řetězy a karafiáty,
sním a trpně snáším svoje mravní trosky.
Není zde nic přenáhleného ani veselého, ani hrdého tvarem,
všechno se objevuje vznikajíc se zjevnou ubohostí,
světlo vychází z víček země,
nikoli jako úder hromu, nýbrž spíš jako slzy:
tkanina dne, to jeho slabé plátno,
slouží jako obvaz nemocným a jako znamení
při loučení, po nepřítomnosti:
je to barva, která chce jenom nahrazovat,
zakrývat, pohlcovat, vítězit, tvořit vzdálenosti.
všechno se objevuje vznikajíc se zjevnou ubohostí,
světlo vychází z víček země,
nikoli jako úder hromu, nýbrž spíš jako slzy:
tkanina dne, to jeho slabé plátno,
slouží jako obvaz nemocným a jako znamení
při loučení, po nepřítomnosti:
je to barva, která chce jenom nahrazovat,
zakrývat, pohlcovat, vítězit, tvořit vzdálenosti.
Jsem sám mezi rozviklanými hmotami,
déšť padá na mne a podobá se mi,
podobá se mi svým blouzněním, tak osamělý v mrtvém světě,
odmítaný v pádu a bez zatvrzelého tvaru.
déšť padá na mne a podobá se mi,
podobá se mi svým blouzněním, tak osamělý v mrtvém světě,
odmítaný v pádu a bez zatvrzelého tvaru.
Dnes jsem ulehl vedle čisté dívky
jak na břehu bílého oceánu,
anebo v planoucím prostoru hvězdy
jako bych stanul.
Jak suchá voda řinulo se světlo
z jejích podlouhlých zelenavých očí,
v přehlubokých, průzračně čirých kruzích
s tajemnou mocí.
Její ňadra žhnula jak dvouplamenný
oheň, v dvou krajích vyšlehlý, jenž stékal
po jejích velikých a jasných nohách
jak dvojí řeka.
Pod zlatým nebem teprv dozrávala
denní pásma jejího těla pro mě
a vzácným ovocem se nalévala
a skrytým ohněm.
Spojitost
Je cosi hutného, spojitého, usazeného na dně,
co opakuje své datum, své poznávací znamení.
Jako se pozná, že se kameny dotkly času,
v té jemné hmotě tkví vůně věků
a slaná a snová voda, kterou přináší moře.
Obklopují mě stále stejné věci, jediný pohyb:
tíha nerostu, světlo kůže
se tisknou k zvuku slova noc:
barva obilí, slonoviny, pláče,
kožené, dřevěné, vlněné věci,
zestárlé, vyrudlé, jednotvárné,
kolem mne spojují se jako zdi.
Hluše pracuji, otáčím se sám kolem sebe
jak havran kolem smrti, havran zármutku.
Přemýšlím, osamocen v rozlehlosti ročních dob,
soustředěný, obklopený mlčenlivou krajinou:
jakási zaujatá teplota padá z nebe,
jakási výstřední říše nejasných spojitostí
se sjednocuje a obkličuje mě.
(přeložil Miloslav Uličný. Odeon, 1976.)
Suscribirse a:
Entradas (Atom)