David Hykes - Harmonic Meditations

Link: TU
Info: WIKI

Pablo Neruda - Residencia en la tierra/Sídlo na zemi

Vrací se podzim

Den ve smutečním hávu padá ze zvonů
jako chvějivý závoj plaché vdovy,
je to barva, sen
třešní pohroužených do země,
je to kouřová vlečka, která dokáže neúnavně
měnit barvu vody a polibků.

Nevím, jestli mě chápete: když se shůry
blíží noc, když samotářský básník
slyší, jak pod oknem pádí oř podzimu
a listí pošlapaného strachu skřípá mu v tepnách,
je na nebi cosi hutného jak volský jazyk,
cosi v pochybnosti nebe a ovzduší.

Věci se vracejí na svá místa,
nepostradatelný advokát, ruce, olej,
láhve,
všechny známky života: především postele
jsou plné jakési krvavé tekutiny,
lidé ukládají své důvěrné záležitosti do nečistých uší,
vrahové sestupují po schodech,
ale to není ono, je to jen starý klus,
kůň starého podzimu, který se chvěje a vytrvává.

Kůň starého podzimu má rudou tlamu
a pěna strachu mu pokrývá skráně
a za sebou nechává vzduch tvaru oceánu
a vůni neurčité pohřbené hniloby.

Každý den sestupuje z nebe jakási popelavá barva,
kterou holubice musí roznést po všech zemích:
provaz, který splétají slzy a zapomnění,
čas, jenž spal dlouhá léta ve zvonech,
všechno,
staré rozedrané šaty, ženy, které vidí příchod sněhu,
černé vlčí máky, na něž nikdo nemůže popatřit, aniž by zemřel,
všechno to padá do rukou, které zvedám
uprostřed deště.

Jitřní slabost 

Den nešťastných, bledý den vyklání se
s drásavou studenou vůní, se svými silami v šedém,
bez rolniček, a všude odkapává jitro:
je to ztroskotání v prázdnotě s okolím pláče.

Neboť odešel z tolika míst vlhký, mlčenlivý stín,
z tolika marných přemítání, z tolika pozemských končin,
kde musel na sebe vzít i poslání kořenů,
a od tolika ostrých tvarů, jež se bránily.

Pláču v tom zaplaveném a nezřetelném ovzduší,
uprostřed vzrůstající chuti, a naslouchám přitom
čirému oběhu, narůstání,
dávaje bezcílně průchod tomu, co přichází,
tomu, co se objevuje oděno řetězy a karafiáty,
sním a trpně snáším svoje mravní trosky.

Není zde nic přenáhleného ani veselého, ani hrdého tvarem,
všechno se objevuje vznikajíc se zjevnou ubohostí,
světlo vychází z víček země,
nikoli jako úder hromu, nýbrž spíš jako slzy:
tkanina dne, to jeho slabé plátno,
slouží jako obvaz nemocným a jako znamení
při loučení, po nepřítomnosti:
je to barva, která chce jenom nahrazovat,
zakrývat, pohlcovat, vítězit, tvořit vzdálenosti.

Jsem sám mezi rozviklanými hmotami,
déšť padá na mne a podobá se mi,
podobá se mi svým blouzněním, tak osamělý v mrtvém světě,
odmítaný v pádu a bez zatvrzelého tvaru.

Andělská a adónská

Dnes jsem ulehl vedle čisté dívky
jak na břehu bílého oceánu,
anebo v planoucím prostoru hvězdy
jako bych stanul.

Jak suchá voda řinulo se světlo
z jejích podlouhlých zelenavých očí,
v přehlubokých, průzračně čirých kruzích
s tajemnou mocí.

Její ňadra žhnula jak dvouplamenný
oheň, v dvou krajích vyšlehlý, jenž stékal
po jejích velikých a jasných nohách
jak dvojí řeka.

Pod zlatým nebem teprv dozrávala
denní pásma jejího těla pro mě
a vzácným ovocem se nalévala
a skrytým ohněm.


Spojitost

Je cosi hutného, spojitého, usazeného na dně,
co opakuje své datum, své poznávací znamení.
Jako se pozná, že se kameny dotkly času,
v té jemné hmotě tkví vůně věků
a slaná a snová voda, kterou přináší moře.

Obklopují mě stále stejné věci, jediný pohyb:
tíha nerostu, světlo kůže
se tisknou k zvuku slova noc:
barva obilí, slonoviny, pláče,
kožené, dřevěné, vlněné věci,
zestárlé, vyrudlé, jednotvárné,
kolem mne spojují se jako zdi.

Hluše pracuji, otáčím se sám kolem sebe
jak havran kolem smrti, havran zármutku.
Přemýšlím, osamocen v rozlehlosti ročních dob,
soustředěný, obklopený mlčenlivou krajinou:
jakási zaujatá teplota padá z nebe,
jakási výstřední říše nejasných spojitostí
se sjednocuje a obkličuje mě.


(přeložil Miloslav Uličný. Odeon, 1976.)