Gianotti? Janota? Eh?

Tato nahrávka byla nalezena před několika dny. Jednalo se o vypálené CD se stručným popiskem "Gianotti". Přibližně čtyři člověkohodiny google hledání nepřinesly žádný výsledek, krom množství osob s příjmením Giannotti i Gianotti, včetně několika muzikantů, kteří ale neseděli k poněkud nezvyklému stylu, který je možno slyšet na této nahrávce. Je to dosti střelená hudební koláž s prvky elektro-akustiky, musique concrète a glitche, s poctivou dávkou hravého humoru. Kdo ví víc, kdo nahrávku poznává nebo zná jméno autora, nechť nechá komentář! Díky! Bude to milosrdný čin.



Link: TU

Juan Filloy - Caterva (ukázka)

Požár

Požár jakožto umělecké dílo je téma, které neodbytně vyžaduje vyjímečného autora. Poněvadž i Thomas de Quincey sepsal poněkud neučesanou knihu o estetických aspektech vraždy¹, nevidíme důvod proč nevěnovat pozornost studiu krásy ohně. Navíc, krom toho, že máme výhodu v Plutonovi, přívrženci ohně, a je zde též ohromující mýtus Prometeův, temnou noc historie zkrášluje oslňující řada ohňů: od hranice Sardanapalovy (přes požár Alexandrijské knihovny; zářivou římskou črtu, na účet toho znamenitého herce, jakým byl Nero; vynikající špízy Jana Husa a Johanky z Arku; požár Říšského sněmu v nacistickém Německu) až k sebevraždě Dona Ezekiela Leibowiche v Santa Teresitě.

V našem městě máme důvěryhodný plutonský kult, který se těší široké úctě. Pod záštitou, kterou poskytuje naprostá absence hasičského sboru, se vzdává hold králi Hádu se zápalem, jež příznivě působí na všechny pohany v sousedství. Je pravda, že zápalná oběť znamená téměř vždy mocné pojištění událostí; ale to neznevažuje štědré gesto, jímž je rozlévána nafta, ani hrdinské opovržení, se kterým je hozena zápalka.

Požár jako podívaná snese jakýkoli příměr. Stojí za zmínku, že v rétorické majestátnosti převyšuje jakýkoli projev v parlamentu či židovskou lamentaci. K posouzení významu požáru postačí všimnout si úzkosti diváků a smutných, soucitných pohvízdnutí policistů. Tváří v tvář panovačné zvůli ohně ustává veškeré dění. Jedná se o určitý druh extáze, žvanivé extáze, při níž se ta nejzmučenější zvolání spojují v kolektivní lhostejnost, která nikomu nedovolí donést jediné vědro vody.

Nazíráno z výtvarného hlediska, plameny ohně tančí ve tmě noci jakési hrozivé divertimento, které se dá přirovnat jen k tisíci plamenům města, které po střechách všech těch co je mi po tom? tančí balet krutých podezření. Žhavé uhlíky mezitím praskají a mezi hustými clonami dýmu vrhají do vzduchu roje ohnivých včel. Tyto včely vskutku též dávají med; ale mají tragický osud: spálit dům domýšlivého souseda či klobouk drzého zvědavce. Tak či tak vyzdvihují půvab ohně, podobně jako lesk šatů vyzdvihuje krásu cikánské tanečnice.

Upřímně řečeno, poté, co jsme si vychutnali ničivou krásu požáru včera v noci a v nedávné době, se nás zmocňuje zoufalství, když si uvědomíme, že se zde kdykoli může objevit hasičský sbor. Podobný útok na umění, který byl již téměř doveden k dokonalosti, by měl osudné následky pro městské cítění a pro peníze všech pyrofilů v obci. Proto si přejeme, aby k tomu nikdy nedošlo, a dáváme přednost tomu, aby policisté i nadále přivolávali pomoc svými píšťalkami... Tak budeme vždy mít to potěšení ignorovat, koho o tu pomoc vlastně prosí, a štěstí při vědomí, že nikdy nepřijde.

---

1 Jedná se o knihu On Murder Considered as one of the Fine Arts z roku 1827; tento satirický text v podobě proslovu, kde mluvčí obhajuje uměleckou hodnotu vraždy znamenal důležitý příklad rozchodu etiky a estetiky, který se v pozdější literatuře stal zásadním.^↩