„Řekněte mi, Vasiliji
Ivanoviči, ale upřímně. Jste rudý, nebo bílý?”
„Já?,“ zeptal se
Čapajev a podíval se na mne. „Chceš to říct?“
Vzal ze stolu dvě cibule
a začal je mlčky loupat. Jednu otrhal až na bílou dužinu, z
druhé sundal jen vrchní seschlé šupiny a obnažil tak její
červenofialovou kůži.
„Tak se podívej, Péťo,“
řekl a položil obě cibule před sebe na stůl. „Tak tady máš
před sebou dvě cibule. Jedna je bílá, druhá rudá.“
„No,“ řekl jsem.
„Podívej se na tu
bílou.“
„Vidím.“
„A teď na tu rudou.“
„No a co má být?“
„A teď se koukni na
obě.“
„Dívám se,“ řekl
jsem.
„Tak. A jaký jsi ty sám
– rudý nebo bílý?“
„Já? Jak to myslíte?“
„Když se díváš na
rudou cibuli, zrudneš?“
„Ne.“
„A když se koukneš na
bílou, zběláš?“
„Ne,“ řekl jsem,
„nezbělám.“
„Deme dál,“ řekl
Čapajev. „Jsou mapy krajiny. A tady ten stůl – to je
zjednodušená mapa vědomí. Tady jsou rudí. A tady bílí. A teď
mi, holoubku, řekni: cožpak tím, že rozeznáváme rudé a bílé,
měníme barvu? A co je to, co nosíme uvnitř, a co může měnit
barvy?“
„Počkat, počkat,
Vasiliji Ivanoviči, to už sem nepatří. Takže to znamená, že
nejsme ani rudí, ani bílí. A kdo tedy jsme?“
„Koukej se, Péťo,
dřív, než začneš mluvit o složitých věcech, udělej si jasno
v těch jednoduchých. Vždyť ,my‘ – to je přece složitější
než ,já‘, je to tak?”
„To je pravda,” řekl
jsem.
„No a čemu říkáš
,já‘?”
„Zřejmě sám sobě.”
„A můžeš mi říct,
kdo vlastně jsi?”
„Petr Prázdnota.”
„Dobře. To je tvoje
jméno. Ale kdo je ten, kdo to jméno nosí?”
„No,” řekl jsem, „dá
se říct, že já sám – to je psychická osobnost. Souhrn
zvyklostí, zkušeností... no, nějakých vědomostí, zálib,
vlastního vkusu a stylu.”
„No a čí jsou ty
zvyky, Péťo?” zeptal se Čapajev procítěně.
„Moje,” pokrčil jsem
rameny.”
„Ale vždyť jsi zrovna
před chvilkou sám řekl, Péťo, že jsi vlastně souhrnem
zvyklostí. A když jsou ty zvyklosti tvoje, pak z toho vyplývá, že
to jsou zvyklosti souhrnu zvyklostí?“
„Zní to směšně,“
řekl jsem, „ale ve skutečnosti to nějak tak opravdu bude.“
„A řekni mi, co si
myslíš, jaké podle tebe mohou mít zvyklosti zvyklosti?“
Cítil jsem, jak se mi
otevírá kudla v kapse.
„Celá ta naše debata
je pěkně primitivní. Vždyť jsme přece začali tím, kdo si
myslím, že ve své podstatě jsem. Jestli to chcete slyšet, tak
pokládám sám sebe... za... no, dejme tomu, za monádu. V
terminologii Leibnize.“
„A kdo je potom ten, kdo
považuje sám sebe za tu... panímandu?“
„Monáda sama sebe
považuje za monádu,“ řekl jsem a pevně jsem se rozhodl, že se
nenechám za žádnou cenu vyvést z míry.
„Dobrá,“ řekl
Čapajev a vychytrale přimhouřil oči „o tom, ,kdo‘, si
popovídáme potom. Ale teď se, můj milý příteli, vypořádáme
s tím, ,kde‘. Jenom mi hezky pověz, kde ta panímanda žije?”
„V mém vědomí.”
„A tvoje vědomí je
kde?”
„Tady,” řekl jsem a
zaklepal si na čelo.
„A tvoje hlava je kde?”
„Na ramenou.”
„A ramena jsou kde?“
„V místnosti.“
„A kde je ta místnost?“
„V domě.“
„A ten dům?“
„V Rusku.“
„A Rusko je kde?“
„Rusko je v prdeli,
Vasiliji Ivanoviči“
„Na to se teď vykašli,“
okřikl mne přísně. „Srandičky si můžeš dělat, až ti to
tvůj komandýr rozkáže. Mluv!“
„No tak, jak kde? Na
Zemi.“
Přiťukli jsme si a
vypili sklenky do dna.
„A země je kde?“
„Ve Vesmíru.“
„A Vesmír je kde?“
Na okamžik jsem se
zamyslel.
„V sobě samém.“
„Ale kde je v sobě
samém?“
„V mém vědomí.“
„Takže nám z toho,
Péťo, vychází, že tvoje vědomí je ve tvém vědomí?“
„Asi tak to bude.“
„Tak,“ řekl Čapajev
a upravil si kníry. „A teď mě pozorně poslouchej. Kde se to
vědomí nachází? Na jakém místě?“
„To nechápu Vasiliji
Ivanoviči. Pojem místa je přece sám jednou z kategorií vědomí,
takže...“
„Kde je to místo? Na
jakém místě se nachází pojem místa?“
„No, řekněme, že to
vlastně vůbec není místo. Dá se říci, že je to re...“
Zarazil jsem se. Aha,
pomyslel jsem si, tak sem mě chce dostat. Jakmile použiji slovo
„realita“, znovu to všechno svede na moje myšlenky. A pak se mě
zeptá, kde se nacházejí. Já na to řeknu, že v mé hlavě, a...
šach! Můžu se samozřejmě začít ohánět citáty, jenomže
všechny systémy, na které se mohu odvolat, pomyslel jsem si
najednou překvapeně, buď tuto významovou trhlinu cudně
obcházejí, nebo se jí snaží ucpat několika pochybnými
latinismy. Je to tak. Ten Čapajev je ale pořádně prohnaný!
Existuje samozřejmě cesta, na níž nelze prohrát: ukončit
jakýkoli spor tím, že jednoduše ohodnotíme toho, s nímž se
přeme – nic za to nedáme, když prohlásíme, že vše, k čemu
míří, je už všem dávno známo, říká se tomu tak a tak, a
lidské myšlení už je přece dávno mnohem dál. Ale bylo mi
trapné postupovat stylem samolibé studentky, která si o přestávce
tajně prolistuje učebnici filosofie a potom dělá chytrou. A
navíc: cožpak jsem to nebyl já sám, kdo nedávno přesvědčoval
Berďajeva, který mne vtáhl do opilecké debaty o řeckých
kořenech ruského komunismu, že filosofii by se správně mělo
říkat klamosofie?
„Hmm,“ ušklíbl se
Čapajev. „A jak může být lidské myšlení někde mnohem dál?“
zeptal se.
„Cože?“ řekl jsem
zmateně.
„Dál vůči čemu?
Kde ,dál‘?
Napadlo mne, že jsem asi
mimoděk pronesl své myšlenky nahlas.
„Víte, Vasiliji
Ivanoviči, popovídáme si, až budeme střízliví. Já přece
nejsem žádný filosof. Radši se napijeme.“
„Kdybys byl filosof,“
řekl Čapajev, „nenechal bych tě dělat nic jinýho, než kydat
ve stáji hnůj. Jenomže ty velíš mojí eskadroně. Vždyť jsi to
tenkrát u Vrbové přece už úplně všechno pochopil. Co se to s
tebou děje? Máš strach, nebo co? Nebo ses samou radostí
zbláznil?“
„Na nic si nevzpomínám,“
řekl jsem a najednou jsem pocítil podivné napětí ve všech
nervech. „Nevzpomínám si.“
„Aj aj aj, Péťo, Péťo,“
povzdechl si Čapajev a nalil samohonku do sklenic. „Nevím, nevím,
co s tebou bude. Měl by sis nejdřív udělat jasno sám v sobě.“
Vypili jsme do dna.
Automatickým pohybem jsem vzal ze stolu cibuli a ukousl z ní velký
kus.
„Nepůjdeme se před
spaním trochu nadýchat čerstvého vzduchu?“ zeptal se Čapajev a zapálil si papirosu.
„Můžeme,“ odpověděl
jsem a položil cibuli na stůl.
(Viktor Pelevin: Čapajev a Prázdnota. Přeložil Ondřej Mrázek. Praha: Humanitarian Technologies 2001. Str. 96-98.)
