Viktor Pelevin – Čapajev @ Prázdnota

„Řekněte mi, Vasiliji Ivanoviči, ale upřímně. Jste rudý, nebo bílý?”

„Já?,“ zeptal se Čapajev a podíval se na mne. „Chceš to říct?“

    Vzal ze stolu dvě cibule a začal je mlčky loupat. Jednu otrhal až na bílou dužinu, z druhé sundal jen vrchní seschlé šupiny a obnažil tak její červenofialovou kůži.

„Tak se podívej, Péťo,“ řekl a položil obě cibule před sebe na stůl. „Tak tady máš před sebou dvě cibule. Jedna je bílá, druhá rudá.“

„No,“ řekl jsem.

„Podívej se na tu bílou.“

„Vidím.“

„A teď na tu rudou.“

„No a co má být?“

„A teď se koukni na obě.“

„Dívám se,“ řekl jsem.

„Tak. A jaký jsi ty sám – rudý nebo bílý?“

„Já? Jak to myslíte?“

„Když se díváš na rudou cibuli, zrudneš?“

„Ne.“

„A když se koukneš na bílou, zběláš?“

„Ne,“ řekl jsem, „nezbělám.“

„Deme dál,“ řekl Čapajev. „Jsou mapy krajiny. A tady ten stůl – to je zjednodušená mapa vědomí. Tady jsou rudí. A tady bílí. A teď mi, holoubku, řekni: cožpak tím, že rozeznáváme rudé a bílé, měníme barvu? A co je to, co nosíme uvnitř, a co může měnit barvy?“

„Počkat, počkat, Vasiliji Ivanoviči, to už sem nepatří. Takže to znamená, že nejsme ani rudí, ani bílí. A kdo tedy jsme?“

„Koukej se, Péťo, dřív, než začneš mluvit o složitých věcech, udělej si jasno v těch jednoduchých. Vždyť ,my‘ – to je přece složitější než ,já‘, je to tak?”

„To je pravda,” řekl jsem.

„No a čemu říkáš ,já‘?”

„Zřejmě sám sobě.”

„A můžeš mi říct, kdo vlastně jsi?”

„Petr Prázdnota.”

„Dobře. To je tvoje jméno. Ale kdo je ten, kdo to jméno nosí?”

„No,” řekl jsem, „dá se říct, že já sám – to je psychická osobnost. Souhrn zvyklostí, zkušeností... no, nějakých vědomostí, zálib, vlastního vkusu a stylu.”

„No a čí jsou ty zvyky, Péťo?” zeptal se Čapajev procítěně.

„Moje,” pokrčil jsem rameny.”

„Ale vždyť jsi zrovna před chvilkou sám řekl, Péťo, že jsi vlastně souhrnem zvyklostí. A když jsou ty zvyklosti tvoje, pak z toho vyplývá, že to jsou zvyklosti souhrnu zvyklostí?“

„Zní to směšně,“ řekl jsem, „ale ve skutečnosti to nějak tak opravdu bude.“

„A řekni mi, co si myslíš, jaké podle tebe mohou mít zvyklosti zvyklosti?“

    Cítil jsem, jak se mi otevírá kudla v kapse.

„Celá ta naše debata je pěkně primitivní. Vždyť jsme přece začali tím, kdo si myslím, že ve své podstatě jsem. Jestli to chcete slyšet, tak pokládám sám sebe... za... no, dejme tomu, za monádu. V terminologii Leibnize.“

„A kdo je potom ten, kdo považuje sám sebe za tu... panímandu?“

„Monáda sama sebe považuje za monádu,“ řekl jsem a pevně jsem se rozhodl, že se nenechám za žádnou cenu vyvést z míry.

„Dobrá,“ řekl Čapajev a vychytrale přimhouřil oči „o tom, ,kdo‘, si popovídáme potom. Ale teď se, můj milý příteli, vypořádáme s tím, ,kde‘. Jenom mi hezky pověz, kde ta panímanda žije?”

„V mém vědomí.”

„A tvoje vědomí je kde?”

„Tady,” řekl jsem a zaklepal si na čelo.

„A tvoje hlava je kde?”

„Na ramenou.”

„A ramena jsou kde?“

„V místnosti.“

„A kde je ta místnost?“

„V domě.“

„A ten dům?“

„V Rusku.“

„A Rusko je kde?“

„Rusko je v prdeli, Vasiliji Ivanoviči“

„Na to se teď vykašli,“ okřikl mne přísně. „Srandičky si můžeš dělat, až ti to tvůj komandýr rozkáže. Mluv!“

„No tak, jak kde? Na Zemi.“

    Přiťukli jsme si a vypili sklenky do dna.

„A země je kde?“

„Ve Vesmíru.“

„A Vesmír je kde?“

    Na okamžik jsem se zamyslel.

„V sobě samém.“

„Ale kde je v sobě samém?“

„V mém vědomí.“

„Takže nám z toho, Péťo, vychází, že tvoje vědomí je ve tvém vědomí?“

„Asi tak to bude.“

„Tak,“ řekl Čapajev a upravil si kníry. „A teď mě pozorně poslouchej. Kde se to vědomí nachází? Na jakém místě?“

„To nechápu Vasiliji Ivanoviči. Pojem místa je přece sám jednou z kategorií vědomí, takže...“

„Kde je to místo? Na jakém místě se nachází pojem místa?“

„No, řekněme, že to vlastně vůbec není místo. Dá se říci, že je to re...“

    Zarazil jsem se. Aha, pomyslel jsem si, tak sem mě chce dostat. Jakmile použiji slovo „realita“, znovu to všechno svede na moje myšlenky. A pak se mě zeptá, kde se nacházejí. Já na to řeknu, že v mé hlavě, a... šach! Můžu se samozřejmě začít ohánět citáty, jenomže všechny systémy, na které se mohu odvolat, pomyslel jsem si najednou překvapeně, buď tuto významovou trhlinu cudně obcházejí, nebo se jí snaží ucpat několika pochybnými latinismy. Je to tak. Ten Čapajev je ale pořádně prohnaný! Existuje samozřejmě cesta, na níž nelze prohrát: ukončit jakýkoli spor tím, že jednoduše ohodnotíme toho, s nímž se přeme – nic za to nedáme, když prohlásíme, že vše, k čemu míří, je už všem dávno známo, říká se tomu tak a tak, a lidské myšlení už je přece dávno mnohem dál. Ale bylo mi trapné postupovat stylem samolibé studentky, která si o přestávce tajně prolistuje učebnici filosofie a potom dělá chytrou. A navíc: cožpak jsem to nebyl já sám, kdo nedávno přesvědčoval Berďajeva, který mne vtáhl do opilecké debaty o řeckých kořenech ruského komunismu, že filosofii by se správně mělo říkat klamosofie?

„Hmm,“ ušklíbl se Čapajev. „A jak může být lidské myšlení někde mnohem dál?“ zeptal se.

„Cože?“ řekl jsem zmateně.

„Dál vůči čemu? Kde ,dál‘?

    Napadlo mne, že jsem asi mimoděk pronesl své myšlenky nahlas.

„Víte, Vasiliji Ivanoviči, popovídáme si, až budeme střízliví. Já přece nejsem žádný filosof. Radši se napijeme.“

„Kdybys byl filosof,“ řekl Čapajev, „nenechal bych tě dělat nic jinýho, než kydat ve stáji hnůj. Jenomže ty velíš mojí eskadroně. Vždyť jsi to tenkrát u Vrbové přece už úplně všechno pochopil. Co se to s tebou děje? Máš strach, nebo co? Nebo ses samou radostí zbláznil?“

„Na nic si nevzpomínám,“ řekl jsem a najednou jsem pocítil podivné napětí ve všech nervech. „Nevzpomínám si.“

„Aj aj aj, Péťo, Péťo,“ povzdechl si Čapajev a nalil samohonku do sklenic. „Nevím, nevím, co s tebou bude. Měl by sis nejdřív udělat jasno sám v sobě.“

    Vypili jsme do dna. Automatickým pohybem jsem vzal ze stolu cibuli a ukousl z ní velký kus.

„Nepůjdeme se před spaním trochu nadýchat čerstvého vzduchu?“ zeptal se Čapajev a zapálil si papirosu.

„Můžeme,“ odpověděl jsem a položil cibuli na stůl.

(Viktor Pelevin: Čapajev a Prázdnota. Přeložil Ondřej Mrázek. Praha: Humanitarian Technologies 2001. Str. 96-98.)