Daniil Charms – O jevech a existencích

Tady stojí láhev s vodkou. S tak zvanou kořalkou. A hned vedle vidíme Nikolaje Ivanoviče Serpuchova.
Z láhve stoupají alkoholické výpary. Všimněte si, jak Nikolaj Ivanovič Serpuchov dýchá nosem. Jen se na něj podívejte! Jak se olizuje a jak slastně mhouří oči. Jak je vidět, je mu to velice příjemné. A to zejména proto, že se jedná právě o kořalku.
Ale všimněme si i toho, že za zády Nikolaje Ivanoviče není nic. Ne proto, že tam nestojí skříň nebo komoda nebo prostě něco na ten způsob, ale není tam vůbec nic. Dokonce ani vzduch tam není. Věřte si tomu nebo ne, ale za zády Nikolaje Ivanoviče není ani žádné éterické vzduchoprázdno nebo, jak se říká, vakuum.
Řekněme si to otevřeně: Není tam vůbec nic.
Když tam není nic, nemůžeme si pod tím, pochopitelně, ani nic představit. Ale na to se klidně můžeme vykašlat. Nás zajímá jenom kořalka a Nikolaj Ivanovič Serpuchov.
A Nikolaj Ivanovič právě bere do ruky láhev s kořalkou a přistrkuje ji blíže k nosu. Nikolaj Ivanovič čichá a otevírá a zavírá přitom ústa. Úplně jako králík.
V této chvíli dozrál čas, abychom si řekli i to, že nejen za zády Nikolaje Ivanoviče, ale ani vpředu, abychom tak řekli "před jeho mužnou hrudí" a vůbec všude kolem, není také nic. Úplná absence jakékoliv existence čehokoliv neboli, jak se kdysi šprýmovalo, naprostá absence veškeré prezence.
Ale to nechme pro tuto chvíli stranou. Raději se zamysleme nad kořalkou a Nikolajem Ivanovičem.
Představte si, že Nikolaj Ivanovič nahlíží do láhve, přikládá ji k ústům, obrací láhev dnem vzhůru a... pije. A představte si, že Nikolaj Ivanovič jedním hltem vypije kořalku do dna. Bravo! To byl výkon! To se musí nechat. Nikolaj Ivanovič vypil kořalku a zamrkal. Výborně! Komu čest, tomu čest!
Ale my si teď musíme říci ještě něco.
Ono totiž ve skutečnosti nejen za zády Nikolaje Ivanoviče, nejen vpředu a všude kolem něj nebylo nic, ale, po pravdě řečeno, ani uvnitř Nikolaje Ivanoviče nic nebylo.
Přitom to samozřejmě mohlo být všechno přesně tak, jak jsme si řekli, ale sám Nikolaj Ivanovič mohl úplně bez problémů, neřku-li dokonce mimořádně záviděníhodným způsobem, existovat a užívat života. To je, samozřejmě, pravda.
Jenomže my si teď musíme naprosto otevřeně, že háček je v tom, že Nikolaj Ivanovič neexistoval a ani neexistuje. A v tom je právě ten zakopaný pes.
Asi se teď chcete zeptat: a co tam potom měla co dělat ta láhev s kořalkou? A hlavně: kam se poděla kořalka? Ještě před chvilkou tam byla, a najednou je pryč. Vždyť přece Nikolaj Ivanovič neexistuje. Tak jak je to vlastně doopravdy?
Jenomže, jen tak mimochodem, o čem to vlastně mluvíme? Vždyť jsme si přece zcela jasně řekli, že ani uvnitř Nikolaje Ivanoviče, ani nikde okolo něj nic není. A když ani uvnitř, ani zvenčí není nic, mělo by to znamenat, že není ani žádná láhev. Na tom jsme se přece shodli, že ano?

Jenomže na druhé straně dávejte dobrý pozor na následující skutečnost: Říkáme-li, že nic není ani uvnitř, ani zvenčí, naskýtá se otázka: uvnitř a zvenčí čeho? Ale je také stejně tak dobře možné, že tu zkrátka není vůbec nic. Jenom proč tedy v tom případě říkáme, že „uvnitř“ a „zvenčí“?

Ne. Marná sláva. Jak je vidět, ocitli jsme se ve slepé uličce.
A věřte, že ani nás samotné už nenapadá nic, co bychom k tomu ještě mohli dodat.
Na shledanou.

(8. 9. 1934)

(Daniil Charms: Čtyřnohá vrána a nové taškařice. Přeložil Ondřej Mrázek. Praha: Argo 2007. Str. 212-214.)