Viktor Pelevin – Čapajev @ Prázdnota

„Řekněte mi, Vasiliji Ivanoviči, ale upřímně. Jste rudý, nebo bílý?”

„Já?,“ zeptal se Čapajev a podíval se na mne. „Chceš to říct?“

    Vzal ze stolu dvě cibule a začal je mlčky loupat. Jednu otrhal až na bílou dužinu, z druhé sundal jen vrchní seschlé šupiny a obnažil tak její červenofialovou kůži.

„Tak se podívej, Péťo,“ řekl a položil obě cibule před sebe na stůl. „Tak tady máš před sebou dvě cibule. Jedna je bílá, druhá rudá.“

„No,“ řekl jsem.

„Podívej se na tu bílou.“

„Vidím.“

„A teď na tu rudou.“

„No a co má být?“

„A teď se koukni na obě.“

„Dívám se,“ řekl jsem.

„Tak. A jaký jsi ty sám – rudý nebo bílý?“

„Já? Jak to myslíte?“

„Když se díváš na rudou cibuli, zrudneš?“

„Ne.“

„A když se koukneš na bílou, zběláš?“

„Ne,“ řekl jsem, „nezbělám.“

„Deme dál,“ řekl Čapajev. „Jsou mapy krajiny. A tady ten stůl – to je zjednodušená mapa vědomí. Tady jsou rudí. A tady bílí. A teď mi, holoubku, řekni: cožpak tím, že rozeznáváme rudé a bílé, měníme barvu? A co je to, co nosíme uvnitř, a co může měnit barvy?“

„Počkat, počkat, Vasiliji Ivanoviči, to už sem nepatří. Takže to znamená, že nejsme ani rudí, ani bílí. A kdo tedy jsme?“

„Koukej se, Péťo, dřív, než začneš mluvit o složitých věcech, udělej si jasno v těch jednoduchých. Vždyť ,my‘ – to je přece složitější než ,já‘, je to tak?”

„To je pravda,” řekl jsem.

„No a čemu říkáš ,já‘?”

„Zřejmě sám sobě.”

„A můžeš mi říct, kdo vlastně jsi?”

„Petr Prázdnota.”

„Dobře. To je tvoje jméno. Ale kdo je ten, kdo to jméno nosí?”

„No,” řekl jsem, „dá se říct, že já sám – to je psychická osobnost. Souhrn zvyklostí, zkušeností... no, nějakých vědomostí, zálib, vlastního vkusu a stylu.”

„No a čí jsou ty zvyky, Péťo?” zeptal se Čapajev procítěně.

„Moje,” pokrčil jsem rameny.”

„Ale vždyť jsi zrovna před chvilkou sám řekl, Péťo, že jsi vlastně souhrnem zvyklostí. A když jsou ty zvyklosti tvoje, pak z toho vyplývá, že to jsou zvyklosti souhrnu zvyklostí?“

„Zní to směšně,“ řekl jsem, „ale ve skutečnosti to nějak tak opravdu bude.“

„A řekni mi, co si myslíš, jaké podle tebe mohou mít zvyklosti zvyklosti?“

    Cítil jsem, jak se mi otevírá kudla v kapse.

„Celá ta naše debata je pěkně primitivní. Vždyť jsme přece začali tím, kdo si myslím, že ve své podstatě jsem. Jestli to chcete slyšet, tak pokládám sám sebe... za... no, dejme tomu, za monádu. V terminologii Leibnize.“

„A kdo je potom ten, kdo považuje sám sebe za tu... panímandu?“

„Monáda sama sebe považuje za monádu,“ řekl jsem a pevně jsem se rozhodl, že se nenechám za žádnou cenu vyvést z míry.

„Dobrá,“ řekl Čapajev a vychytrale přimhouřil oči „o tom, ,kdo‘, si popovídáme potom. Ale teď se, můj milý příteli, vypořádáme s tím, ,kde‘. Jenom mi hezky pověz, kde ta panímanda žije?”

„V mém vědomí.”

„A tvoje vědomí je kde?”

„Tady,” řekl jsem a zaklepal si na čelo.

„A tvoje hlava je kde?”

„Na ramenou.”

„A ramena jsou kde?“

„V místnosti.“

„A kde je ta místnost?“

„V domě.“

„A ten dům?“

„V Rusku.“

„A Rusko je kde?“

„Rusko je v prdeli, Vasiliji Ivanoviči“

„Na to se teď vykašli,“ okřikl mne přísně. „Srandičky si můžeš dělat, až ti to tvůj komandýr rozkáže. Mluv!“

„No tak, jak kde? Na Zemi.“

    Přiťukli jsme si a vypili sklenky do dna.

„A země je kde?“

„Ve Vesmíru.“

„A Vesmír je kde?“

    Na okamžik jsem se zamyslel.

„V sobě samém.“

„Ale kde je v sobě samém?“

„V mém vědomí.“

„Takže nám z toho, Péťo, vychází, že tvoje vědomí je ve tvém vědomí?“

„Asi tak to bude.“

„Tak,“ řekl Čapajev a upravil si kníry. „A teď mě pozorně poslouchej. Kde se to vědomí nachází? Na jakém místě?“

„To nechápu Vasiliji Ivanoviči. Pojem místa je přece sám jednou z kategorií vědomí, takže...“

„Kde je to místo? Na jakém místě se nachází pojem místa?“

„No, řekněme, že to vlastně vůbec není místo. Dá se říci, že je to re...“

    Zarazil jsem se. Aha, pomyslel jsem si, tak sem mě chce dostat. Jakmile použiji slovo „realita“, znovu to všechno svede na moje myšlenky. A pak se mě zeptá, kde se nacházejí. Já na to řeknu, že v mé hlavě, a... šach! Můžu se samozřejmě začít ohánět citáty, jenomže všechny systémy, na které se mohu odvolat, pomyslel jsem si najednou překvapeně, buď tuto významovou trhlinu cudně obcházejí, nebo se jí snaží ucpat několika pochybnými latinismy. Je to tak. Ten Čapajev je ale pořádně prohnaný! Existuje samozřejmě cesta, na níž nelze prohrát: ukončit jakýkoli spor tím, že jednoduše ohodnotíme toho, s nímž se přeme – nic za to nedáme, když prohlásíme, že vše, k čemu míří, je už všem dávno známo, říká se tomu tak a tak, a lidské myšlení už je přece dávno mnohem dál. Ale bylo mi trapné postupovat stylem samolibé studentky, která si o přestávce tajně prolistuje učebnici filosofie a potom dělá chytrou. A navíc: cožpak jsem to nebyl já sám, kdo nedávno přesvědčoval Berďajeva, který mne vtáhl do opilecké debaty o řeckých kořenech ruského komunismu, že filosofii by se správně mělo říkat klamosofie?

„Hmm,“ ušklíbl se Čapajev. „A jak může být lidské myšlení někde mnohem dál?“ zeptal se.

„Cože?“ řekl jsem zmateně.

„Dál vůči čemu? Kde ,dál‘?

    Napadlo mne, že jsem asi mimoděk pronesl své myšlenky nahlas.

„Víte, Vasiliji Ivanoviči, popovídáme si, až budeme střízliví. Já přece nejsem žádný filosof. Radši se napijeme.“

„Kdybys byl filosof,“ řekl Čapajev, „nenechal bych tě dělat nic jinýho, než kydat ve stáji hnůj. Jenomže ty velíš mojí eskadroně. Vždyť jsi to tenkrát u Vrbové přece už úplně všechno pochopil. Co se to s tebou děje? Máš strach, nebo co? Nebo ses samou radostí zbláznil?“

„Na nic si nevzpomínám,“ řekl jsem a najednou jsem pocítil podivné napětí ve všech nervech. „Nevzpomínám si.“

„Aj aj aj, Péťo, Péťo,“ povzdechl si Čapajev a nalil samohonku do sklenic. „Nevím, nevím, co s tebou bude. Měl by sis nejdřív udělat jasno sám v sobě.“

    Vypili jsme do dna. Automatickým pohybem jsem vzal ze stolu cibuli a ukousl z ní velký kus.

„Nepůjdeme se před spaním trochu nadýchat čerstvého vzduchu?“ zeptal se Čapajev a zapálil si papirosu.

„Můžeme,“ odpověděl jsem a položil cibuli na stůl.

(Viktor Pelevin: Čapajev a Prázdnota. Přeložil Ondřej Mrázek. Praha: Humanitarian Technologies 2001. Str. 96-98.)

Daniil Charms – O jevech a existencích

Tady stojí láhev s vodkou. S tak zvanou kořalkou. A hned vedle vidíme Nikolaje Ivanoviče Serpuchova.
Z láhve stoupají alkoholické výpary. Všimněte si, jak Nikolaj Ivanovič Serpuchov dýchá nosem. Jen se na něj podívejte! Jak se olizuje a jak slastně mhouří oči. Jak je vidět, je mu to velice příjemné. A to zejména proto, že se jedná právě o kořalku.
Ale všimněme si i toho, že za zády Nikolaje Ivanoviče není nic. Ne proto, že tam nestojí skříň nebo komoda nebo prostě něco na ten způsob, ale není tam vůbec nic. Dokonce ani vzduch tam není. Věřte si tomu nebo ne, ale za zády Nikolaje Ivanoviče není ani žádné éterické vzduchoprázdno nebo, jak se říká, vakuum.
Řekněme si to otevřeně: Není tam vůbec nic.
Když tam není nic, nemůžeme si pod tím, pochopitelně, ani nic představit. Ale na to se klidně můžeme vykašlat. Nás zajímá jenom kořalka a Nikolaj Ivanovič Serpuchov.
A Nikolaj Ivanovič právě bere do ruky láhev s kořalkou a přistrkuje ji blíže k nosu. Nikolaj Ivanovič čichá a otevírá a zavírá přitom ústa. Úplně jako králík.
V této chvíli dozrál čas, abychom si řekli i to, že nejen za zády Nikolaje Ivanoviče, ale ani vpředu, abychom tak řekli "před jeho mužnou hrudí" a vůbec všude kolem, není také nic. Úplná absence jakékoliv existence čehokoliv neboli, jak se kdysi šprýmovalo, naprostá absence veškeré prezence.
Ale to nechme pro tuto chvíli stranou. Raději se zamysleme nad kořalkou a Nikolajem Ivanovičem.
Představte si, že Nikolaj Ivanovič nahlíží do láhve, přikládá ji k ústům, obrací láhev dnem vzhůru a... pije. A představte si, že Nikolaj Ivanovič jedním hltem vypije kořalku do dna. Bravo! To byl výkon! To se musí nechat. Nikolaj Ivanovič vypil kořalku a zamrkal. Výborně! Komu čest, tomu čest!
Ale my si teď musíme říci ještě něco.
Ono totiž ve skutečnosti nejen za zády Nikolaje Ivanoviče, nejen vpředu a všude kolem něj nebylo nic, ale, po pravdě řečeno, ani uvnitř Nikolaje Ivanoviče nic nebylo.
Přitom to samozřejmě mohlo být všechno přesně tak, jak jsme si řekli, ale sám Nikolaj Ivanovič mohl úplně bez problémů, neřku-li dokonce mimořádně záviděníhodným způsobem, existovat a užívat života. To je, samozřejmě, pravda.
Jenomže my si teď musíme naprosto otevřeně, že háček je v tom, že Nikolaj Ivanovič neexistoval a ani neexistuje. A v tom je právě ten zakopaný pes.
Asi se teď chcete zeptat: a co tam potom měla co dělat ta láhev s kořalkou? A hlavně: kam se poděla kořalka? Ještě před chvilkou tam byla, a najednou je pryč. Vždyť přece Nikolaj Ivanovič neexistuje. Tak jak je to vlastně doopravdy?
Jenomže, jen tak mimochodem, o čem to vlastně mluvíme? Vždyť jsme si přece zcela jasně řekli, že ani uvnitř Nikolaje Ivanoviče, ani nikde okolo něj nic není. A když ani uvnitř, ani zvenčí není nic, mělo by to znamenat, že není ani žádná láhev. Na tom jsme se přece shodli, že ano?

Jenomže na druhé straně dávejte dobrý pozor na následující skutečnost: Říkáme-li, že nic není ani uvnitř, ani zvenčí, naskýtá se otázka: uvnitř a zvenčí čeho? Ale je také stejně tak dobře možné, že tu zkrátka není vůbec nic. Jenom proč tedy v tom případě říkáme, že „uvnitř“ a „zvenčí“?

Ne. Marná sláva. Jak je vidět, ocitli jsme se ve slepé uličce.
A věřte, že ani nás samotné už nenapadá nic, co bychom k tomu ještě mohli dodat.
Na shledanou.

(8. 9. 1934)

(Daniil Charms: Čtyřnohá vrána a nové taškařice. Přeložil Ondřej Mrázek. Praha: Argo 2007. Str. 212-214.)

Urmuz – Pagini bizare

Nálevka a Stamate

Román o čtyřech částech 

I. 

Dobře větraný byt, skládající se ze tří hlavních místností a mající terasu se skleněnou překážkou a zvonek.

Vpředu je nádherný salón, jehož zadní stěnu zabírá knihovna z masivního dubu, vždy zahalená mokrými prostěradly... Uprostřed je stůl bez noh, postavený na výpočtech a pravděpodobnosti, nesoucí nádobu, která obsahuje věčnou esenci „věci o sobě “, stroužek česneku, sošku, jež představuje sedmihradského popa, držícího v ruce syntax a... 20 haléřů bakšiše... Zbytek není nijak důležitý. Je však třeba podtrhnout, že tento pokoj, věčně proniknutý tmou, nemá dveře ani okna a s vnějším světem komunikuje jen pomocí jedné trubky, z níž někdy vychází dým a skrz níž je v noci možno vidět sedm Ptolemaiových hemisfér, a ve dne dva lidi, jak pocházejí z opice, a konečnou řadu usušeného ibišku, vedle nekonečného a zbytečného Auto-Kosmu...

Druhá místnost, kterou tvoří turecký interiér, je vyzdobena s větší okázalostí a je v ní vše, co je v orientálním luxusu nejvzácnejší a nejfantastičtější... Nespočetné drahé koberce, stovky starých zbraní, ještě poskrvněných krví hrdinů, obkládají sloupořadí sálu, jehož obrovské stěny jsou podle orientálního zvyku každého rána malovány a jindy mezitím měřeny kompasem, aby nazdařbůh neklesly.

Odtud se v levé části dostaneme skrz padací dveře udělané v dřevěné podlaze do podzemí, které tvoří přijímací sál, a z pravé části se pomocí kočárku na kliku pronikne do studeného kanálu, jehož jeden konec končí neznámo kde a ten druhý, na opačné straně, ústí do malé místnosti s hlínou na zemi a uprostřed níž je zatlučen kolík, k němuž je přivázána celá rodina Stamatových... 

II. 

Ten důstojný člověk, zamaštěný a tvaru přibližně eliptického, je kvůli nadměrné nervozitě, kterou získal následkem práce v obecní radě, nucen skoro celý den žvýkat surový celuloid, který potom rozdrobený a oslintaný vytáhne ven, dá ho nad své jediné dítě jménem Bufty, tlusté a unuděné dítě ve věku čtyř let... Malý chlapec však předstíraje, že díky příliš velké synovské úctě nic nepozoruje, táhne po souši malé máry, zatímco jeho matka, ostříhaná a právoplatná Stamateho manželka, se účastní společného veselí, skládajíc madrigaly podepisované přiložením prstu. Tyto dosti únavné práce způsobují, po pravdě řečeno, že se baví, a tehdy, dostávajíce se někdy opovážlivě až do bezvědomí, dívají se všichni tři kukátkem skrz škvíru kanálu do Nirvány (která se nachází ve stejném obvodu jako oni a začíná vedle hokynářství na rohu) a házejí do ní chuchvalce z chlebové střídky nebo kukuřičné lodyhy. Jindy proniknou do přijímacího pokoje a pouštějí schválně tam vystavěné vodovodní kohoutky, až se jim rozlévající se voda dostane přímo do úrovně očí, když spolu všichni z radosti střílejí do vzduchu z pistole.

Co se týče přímo Stamateho, tak věc, kterou se nejčastěji zabývá, je, že večer fotografuje v kostelech sochy postarších svatých, a jejich snímky pak zlevněně prodává své lehkověrné ženě a zejména dítěti Buftymu, který má osobní majetek. Stamate by tento nedovolený obchod nebyl prováděl za nic na světě, kdyby neměl téměř úplný nedostatek prostředků, byv nucen vstoupit do armády už ve věku jednoho roku jen proto, aby mohl co nejdříve pomoci svým dvěma chudým bratříčkům, kterým vystupovala žebra, což byl důvod, proč byli propuštěni ze služby. 

III. 

Jednoho dne se Stamatemu, zaměstnanému jeho obvyklým filozofickým bádáním, okamžíček zdálo, že se zmocnil i druhé poloviny „věci o sobě“, když tu byl vyrušen ženským hlasem, hlasem mořské sirény, který pronikal přímo do srdce a byl slyšet v dáli ztráceje se jako ozvěna.

Stamate spěchal k dorozumívací trubce a k svému velkému úžasu viděl, jak v teplém a provoněném večerním vzduchu jedna siréna se svůdnými gesty a hlasem vystavuje své lascívní tělo na horkém mořském písku... Aby mohl neupadnout v pokušení v strašlivém zápase sama se sebou, najal si Stamate loď a vyplul na širé moře. Ucpal si spolu se všemi námořníky uši voskem...

Siréna se však stala ještě provokativnější... Následovala ho po širých vodách, perverzně zpívala a dělala perverzní gesta, až pak tucet Dryád, Nereid a Tritonů mělo dost času na to, shromáždit se z šířek a hloubek a na překrásné perleťové mušli donést nevinnou a zdrženlivou zrezivělou nálevku.

Plán na svedení cudného a vážného filozofa měl takto být považován za vydařený. Sotva měl čas na to, aby vklouzl do dorozumívací trubky, když mu mořské víly ladně položily nálevku do blízkosti jeho bytu a pak, lehounké a rozpustilé, úplně zmizely za chichotání a šíleného smíchu na širých vodách.

Zmaten, poblázněn a rozrušen, mohl Stamate sotva projet s kočárkem skrz kanál... Aniž však úplně ztratil svou chladnokrevnost, hodil na nálevku několikrát hlínu a poté, co pohodoval trochu jídla z jarmanky, vrhl se prozíravě tváří na zem a zůstal tak necítě čas po osm volných dnů, což je, jak věřil (podle občanského zákoníku), doba nutná k tomu, aby mu mohlo být svěřeno vlastnictví onoho předmětu.

Po uplynutí této doby se Stamate znovu pustil do každodenních prací i do vertikální pozice a cítil se úplně znovuvzrozen. Až doposud nepoznal nikdy božské mrazení lásky. Cítil se teď lepším, shovívavějším, a nepokoj, který se o něj pokoušel při pohledu na onu nálevku, mu přinášel radost a zároveň i utrpení, ale nutil ho též k dětskému pláči...

Oprášil nálevku hadrem a poté, co jí nejdůležitější otvory natřel jódovou tinkturou, si ji vzal sebou a pouty z květin a z krajek ji upevnil souběžně s dorozumívací trubkou. Právě tehdy poprvé, vyčerpán pohnutím, pronikl skrz ni jako blesk a ukradl jí polibek.

Nálevka se od té doby pro Stamateho stala symbolem. Byla to jediná bytost ženského pohlaví opatřená dorozumívací trubkou, která mu dovolila ukájet žádosti lásky i vyšší zájmy vědy. Zapomínaje zcela na svoje posvátné otcovské a manželské povinnosti, začal Stamate každou noc nůžkami přeřezávat svá pouta, jež ho poutala ke kolíku, a aby mohl popustit uzdu své neohraničené lásce, začal čím dál tím častěji prolézat skrz nálevku, odrážeje se od ní skákacím prknem, zvlášť pro to sestrojeným, a padaje přitom závratnou rychlostí na ruce na pohyblivé dřevěné schodiště, na jehož konci si sumíroval výsledek svých vnějších pozorování. 

IV. 

Velké radosti mají vždy krátké trvání... Jedné noci Stamate, který přišel, aby vykonal svou obvyklou citovou povinnost, s úžasem a s rozčarováním konstatoval, že ze zatím nenzámých příčin se vstupní otvor nálevky zúžil natolik, že jakékoli dorozumívání skrz ni je nemožné. Udivený, a přesto nedůvěřivý, dal se do číhání a druhé noci, nevěře svým očím, uviděl s hrůzou, jak nahoru vyskočil supící Bufty, jemuž se podařilo vejít a prolézt. Zkamenělý Stamate měl sotva sílu k tomu, dojít se sám uvázat ke kolíku; druhého dne však přijal nejdůležitější rozhodnutí.

Nejprve objal svou oddanou ženu a poté, co ji ve spěchu natřel barvou, zašil ji do nepromokavého pytle s cílem zachovat dále neporušenou kulturní tradici rodiny. Poté uprostřed jedné chladné a temné noci vzal nálevku a Buftyho, hodil je do dostavníku, který právě náhodou projížděl kolem a strčil je do Nirvány. Přesto později převládl otcovský cit a Stamatemu se díky jeho chemickým výpočtům a kombinacím podařilo včas zařídit, že mocností vědy tam Bufty dostal místo podšéfa kanceláře.

Co se týče našeho hrdiny, tak Stamate naposledy pohlédl skrz dorozumívací trubku, ještě jednou se ironicky a shovívavě podíval na Kosmos.

Potom navždy vylezl do kočárku na kliku, vydal se směrem k tajemnému konci kanálu a otáčeje klikou s rostoucí naléhavostí směřuje ještě dnes, šílený a zmenšující svůj objem, s úmyslem proniknout jednou do malého nekonečna a zmizet v něm. 

(Z rumunského originálu přeložil Petr Turek. Praha, KRA 1994.)

Chants Orthodoxes

Link: TU

Ladislav Klíma – Spěch a dnešní lidstvo

Spěch je rychlé jednání, především z vnitra štvané a nerozumné. Třeba jej odlišovat přesně od rychlosti. Ta může být zcela rozumná, ničím vpřed nebičována, – plyne jen z přirozené přednosti temperamentu. Rychlost Caesara, tygra, mušky, za vteřinu několiksetkrát křídlem mávající, nemá nic společného s podstatnou chorobností, chaotičností, trapností spěchu. Možno ze zvyku brát tři schody najednou, a není to spěch, je-li při tom člověku dobře v mysli. Třeba dále činit rozdíl mezi spěchem (kvapem) a mezi – řekněme – chvatem. Tento je úsilně rychlé jednání, vyvolané zevní nutností, například chytnou-li na člověku šaty; může být stejně rozumné jako nerozumné, dle stupně duchapřítomnosti, chladnokrevnosti, sebeovládání; ale jakékoli jednání je tu rozumnější než nejednání nebo pomalost. To však charakterisuje spěchání, že není přikázáno faktickou nutností, že fantasie jen a různé maroty vytvořují si nutnosti imaginární, že rozvážná pomalost prospívala by tu víc než zbrklá poplašenost, kvapnost; – práce kvapná málo platná.

Je spěch vždy zavrženíhodný? Existuje jeden jeho druh, škodlivý sice, ba nejfatálnější, ale nutný a úctyhodný. Jest to spěšnost, puzená jen Vůlí; je resultátem podstatné absolutnosti vůle a nedokonalosti ústroje jejího: intelektu. Nejvyšší vůle chce nutně vždy více, než může, intelekt jí nestačí: výsledek je jistá, ovšem vysokým duchům vlastní permanentní kvapnost, pádivost, překotnost, vichrovost, v myšlení ovšem více než v jednání; plyne z lidské slabosti a z vysokého snažení po nejvyšší síle: zběsilé bití perutěmi do mříží orlem, právě uvězněným. Fenomén ten je ovšem nanejvýš vzácný; zato však setkáváme se při každém kroku s kvapností, jež poháněna je afekty a motivy nikterak vysokými. Tento spěch je v každém ohledu špatný; vyskytuje-li se u člověka neb rasy ve velké míře, je-li dokonce jejich vládnoucí vlastností, jeví se jako jedna z největších neřestí lidských.

Málo bylo dosud psáno o tomto veledůležitém, psychologicky velezajímavém jevu. Spěch je zvláštní patologický stav štvanosti, jaksi stihomam, který se strašnou nelogičností promítá vnitřní stav strachu navenek a teď střemhlav před halucinací tou utíká. Původem jeho je strach: zbabělost, je-li spěšnost základní disposicí; strach bezpředmětný, fantastický, strach bezhlavý, jenž vidí nebezpečí, kde jich není, a ta, která tu jsou, enormně zvětšuje; jenž ukvapuje se hned od počátků ve svých nazíráních, jako později ve svých vlastních akcích. Kvap je ve všem jen jistým zakalením, pomateností; nevidí už nejen zbytečnost, ale škodlivost svou. Pomalým flegmatikům daří se v životě nejen ne hůř, líp než stále agilním poplašencům. Poněvadž kvap je vždy molestní, znamená nakládání na se zbytečných, překážejících břemen; a i když má někdy úspěch, co to platno, když na duši se trpí škoda? Je během po neschůdné oklice, kde volná chůze po rovné, hladké cestě lépe vede k cíli. Ukázkou, kam vede spěch, je panika v divadle, vypukl-li třeba neškodný nebo domnělý požárek. Spěšnost pracuje proti účelům člověka líp, než by to jeho nepřítel dovedl, – už proto, že činí jej jednou z nejubožejších figurek, jakých si nikdo neváží. Je prcháním před bičem, jenž neexistuje, lépe před svým vlastním bičem. Je vrcholem směšnosti a – nízkosti.

Spěšnost a směšnost jsou rýmem a aliterací. Komika vzniká jen z nerozumnosti, do očí bijící a vyvarovatelné: spěch je vrcholem takové nerozumnosti. Co křiklavěji nerozumnějšího než při každém úkonu pro nic za nic běžet, kde stačilo by, kde lepší by bylo kráčet? než smeknouti tak prudce, že klobouk odletí do bláta mávnout po popeli na doutníku pěstí místo setřít jej prstem?... Neboť náhlost, prudkost, rabiátnost, jsou sestry kvapnosti. Kvapný vynakládá na vše mnohem větší sílu, než třeba; plivne si do dlaní, než zdvihne svíčku; je pozemčanem padlým na lehký měsíc; koněm s klapkami na očích, jenž se splaší, slyše práskání papírových bouchaček, mysle, že to bič nebo výstřely. Spěch je, z povzdálí a do hloubky viděn, něco tak nadměrně, tak šíleně směšné, jakoby účelem jeho bylo vzbudit jen řehot, jak by bohové byli učinili člověka splašeně spěšným, jen aby měli komedii. Neboť co by byli bohové? Jen naprostý nedostatek pospíchání, nepotřebování ho – hledění vesele, lhostejně na vše sub specie Aeternitatis. Člověk, jsa vždy víceméně spěšný, – jako vždy víceméně všemi nectnostmi dotovaný, není schopen změřit celou hloubku fraškovitosti spěchu, celou hloubku své směšnosti vůbec.

Nic ordinérnějšího nad spěch, řekl Emerson. Ale ordinérnost není nic jiného než nízkost. Nízkost však jest jen dcera strachu, vysokost jen hrdinnou elevací, – nízkost jen přišlápnutost. Opovržení hoden každý, kdo utíká; a i uštknutí přišlápnuté zmije je druhem útěku – jen obrana jest neetická. Nejnižší však strach jest ten, jenž utíká bez příčiny, neboť ke zbabělosti přidružuje se tu hloupost. Toť nízkost strachu na druhou mocnost, toť strach chorobně už vševládný, tak do morku vniklý, že maluje si už machinálně nepřátele, tresty, katastrofy, všade do prázdna. A tím je dobře vykrystalisovaná spěchavnost, stavší se karakterem: druh psychologické hypochondrie, autosugerující si ustavičně hrozivosti, jež nehrozí, které však teprve toto namlouvání si učiní skutečnými, – jako bývá i s fysickými nemocemi; hypochondrie jest produkt zbabělého srdce a pomateného mozku. – Nízké jest spuštění se rozumu, nízké jest zezvířečtění. Nízké je otročení. Spěchající je pouze otrok; svého strachu a jiných nízkých afektů, otrok nerozumu, otrok věci, otrok všedních snah a nízkých potřeb. Neboť výška, neboť volnost spočívá vždy v jistém opovržení životem a smrtí, které si praví: raději trpět škodu, raději zhynout než zapomenout na svou důstojnost, hrdost; „raději zemřít jedem než strachem“ (Alexander Veliký). Ale generální spěšnost povahy je jen jediným takovým zapomenutím; je malicherností, žebráckostí, bezectností, je v hloubi duše největší špatností!

V dnešním bílém lidstvu, v Evropě stejně už jako v Americe, doznala rozkvětu, dříve ni zdaleka nebývalého, pod formou horečky pracovitosti, bezúčelně šíleného pádění jen za nízkými, materiálními cíli. Toť nejvyznačnější vlastnost moderního člověka; dostoupila tak monstrosní výše, že zastiňuje vše ostatní, přehlušuje každý jemnější hlas duše, každý záchvěv vyššího mužného snažení. Jak se to stalo? – Evropský člověk ztratil Cíl: Boha, smysl života, vyšší světlo, místo toho zbylo mu jen krédo: edite, bibite, post mortem nulla voluptas. Je však obdařen velkou vitalitou, iniciativností, inteligencí. Tato energie nemohla zůstat nečinná – i vybíjí se celá, faute de mieux, zmnoženou zevní pachtivostí, nesmyslně stupňovanou až k zimniční mánii „pracovitosti“, „snaživosti“, „aktivity“: považující svou horečku za zdraví, za ctnost, za jedinou ctnost!, posuzující dle stupně bláznivého dříčství, „pracovních rekordů“, cenu člověka; nízká spěchavost člověka dala si tím surogát dobrého svědomí, nalezla dokonce v těchto „ctnostech“ podvědomě stín nutného náboženství... Ty nezaslouží sice ušlechtilých jmen „pracovitost, energie, aktivita“, zato však „ordinérní potrhlost". Je to prostě zbabělé, od sebe sama střemhlav prchající sebenarkotisování, tím účinnější, čím běh rychlejší, sebenarkotisování slabosti, nemužnosti, plazivosti –: je slabostí zdvojenou, je plácnutím s sebou jak dlouhý, široký do bahna animálního, třeba sebeideálnějšími frázemi se pláštíkujícího snažení.

Nebylo dosud tak uříceného slepého řítění se – kam? Lidstvo neví; běží jen, aby běželo. Ale splaší-li se spřež už jen dvou koní, nekončívá to dobře. Co tu síly promarněné! Co mohlo by arijské lidstvo, kvantitativně i kvalitativně zmohutnělé jako nikdy dříve, se svou silou udělat, kdyby jí nescházelo to hlavní: páteř! Utrácena je i tam, kde se vrhá na vyšší obory, hlavně vědu. Ta je jedním z nejlepších projevů ducha, ale i o ní platí: všeho moc najednou škodí. Pokročila za poslední dvě staletí více než za celou dřívější minulost, ale lidstvo není dost silné, aby své zázračné, rychle v kolosa rostoucí dítě uneslo. Přerůstá je, bumbrlíček, sežere je. Vzbudilo lidstvo spícího draka, aby od něho bylo pohlceno. – Stále více podléhá člověk přírodě, kterou si chtěl podmanit. Na všechny ty vědecké a technické „vymoženosti“ nestačí mozky, nestačí ruce, a přece nemožno nechat je ležet; duchů, které vyvolal, teď se nezbaví; nejezdí, jak bylo řečeno, člověk po železnicích, ale železnice po lidech; našel železnice za cenu, že se pomalu stal pouhou turbinou. Všechny ty „pokroky“ neučinily ho lepším, neučinily šťastnějším; prohloubily jen vnitřní prázdnotu, rozjitřily nervy, zpovrchněly ducha, vůli zeslabily, třeba trénovaly různé vůlečky. A přitom nepoznal z přírody ani miliontinu, – a Ona se mu směje a mstí. Bláznivě chce si vše podmanit, zapomínaje přitom jen na maličkost, na předpoklad: podmanění si sebe. Toho však docílí se jen stanovením pevného a nového a božského cíle; toho však jen překonáním nedůstojné uřícenosti a klidným, pomalým pohledem do sebe.

Tento překotný rozvoj vědy a zotročení lidstva jí je nejušlechtilejším, třeba nejnebezpečnějším, protože nejsvůdnějším projevem moderního slepého spěchu. Jeho doménou je ovšem výdělečná „činnost“. V ní jeví se v plné své kráse a komičnosti. Hledí-li člověk například na veleváženou horlivost s jakou kdekdo se dře jen pro zbytečných pár grošů víc, řekl by: jak sladká musí být přec jen robota, – a já to nevěděl! A není směšnost směšností, že dnešní Evropan, lopotě se dvojnásob než jiní národové a jeho předci, tře přes všechny technické vymoženosti větší bídu než oni? Více se dřít za účelem větší bídy – to je pokrok, to je též jeden z následků bláznivého spěchu... Je práce něco ušlechtilého. Jest, koná-li se za ušlechtilými, vysokými cíli: pak se v ní, třeba byla sebe lopotnější a pustší, odráží něco z jejich krásy a radostnosti. Ale práce dělaná za cíli nízkými, všedními zůstává důkladnou všedností a nízkostí, i kdyby se vzpínala až k mrakům. Otázka: Buď této práci čest? je otázkou: Buď švábu čest, když pilně shledává v noci v kuchyni svou potravu –? Tato práce je mimo čest a nečestnost – jako dýchání, jako oblékání se, jako odhánění much; je prostě nižší životní nutností. Ale tuto práci ztotožňuje náš věk s prací vůbec...

Vše tento zběsilý fanatismus právě dnes nakazil, ovládl. – Literatura i umění staly se, ve svém pospíchavém posluhování různým davům, odnožemi žurnalistiky: cena autora měří se dle počtu jeho výtvorů, dle „plodnosti“; plodí-li děti nebo fekálie je lhostejno. Učení, vzdělávání, – jen stupidní vycpávání a závod paměti pustými vědomostmi, znaménky. Hra, sport, cestování, zábava, – nic než pracná, usupaná práce. Kde vidět dospělé hrát si hravě jako děti nebo dokonce koťata? Není větší dřiny než skoro všechny sporty; a mimochodem, není lepší výchovy ke sprostému, lokty kol sebe se rozhánějícímu sobectví, neomalenosti, nestydatosti; jen v předstižení druhého spočívá sport, – základ etičnosti: generosní ustoupení činí sportsmana nemožným, „velkodušný sportsman“ je kontradikce, – velkodušnost nezávodí – leda sama se sebou. Z nekrásnější činnosti, cestování, stalo se úmorné pensum, jehož třeba se úspěšně zhostit. I bavit se, to je nejzdravěji odpočívat, Evropan zapomněl; nanejvýš dovede se „vyrazit“. Zapomněl snít, umí jen tupě čumět do prázdna, „umdlená duše jeho nemá snů“ (Březina); zapomněl myslit, dovede jen kalkulovat... Jak vysoko stojí nad ním orientálec, meridionálec, který má při každé práci posvátné právo kdykoli hodinu si lehnout, kouřit, snít – žít sobě. Dnešní Evropan už zcela „propter vitam vivendi perdit causas“.

Tato udýchaná, zpocená horečka pracovitosti, lépe shánčlivosti – snad neřest par excellence –, je k smrti nebezpečná. Bude-li se nerušeně vyvíjet dále, spěch zneurastenisuje, zchaotisuje duše, vykleští zbývající v nich mužnost, přepracovanost je vyčerpá, prázdnota a ničemnost všeho toho pachtění udusí vše vyšší – bez čeho však žít člověku nemožno. Povede ke generálnímu onemocnění, degeneraci, zidiotštění, rozvratu, rozkladu. Všechny metly lidstva: mor a lues, opium a alkohol, války a fanatismy a tisk a školy atd., jsou neviňátky proti tomuto ze samého dna psychy vyvstávajícímu novému strašidlu.

– Možno mu čelit? Sotva. Možno sice kázat pěkné rady: Pochop nízkost a škodlivost spěchu! Že spěch a úspěch se vylučují! Cvič se v pomalých, důkladných výkonech, navykej tak pomalu pomalosti! Zvykni si práce, kvapně vykonané, dělat poznovu co nejpomaleji! Uč se nezbrkle myslit, sebe ovládat! Snaž se nebát se! Získej si klid, aequam mentem! Jen pomalostí dojde se ke zdravé rychlosti! Odpočívej, hraj si lehce, dokonce i pij! Lenost, flegma, alkohol jsou dnes dokonce ctnostmi a léky vůči blížící se zkáze! – Pochop, jak často nestojí výsledek práce za práci! Že netoliko chlebem jsi živ. Hledej si vznešený lék, ať zmizí příčina zla; tvá prázdnota a nevědění, co s sebou dělat! Atd. Ale všechny takové maximy dovedou zmenšit zlo tak o jedno procento: příliš vjedno slito je se základem dnešního člověka. A kdyby vytryskly v kultuře a politice mocné proudy – jako že z naší pouště nevytrysknou –, i kdyby ovládlo lidstvo nové náboženství, – nezměnilo by to radikálně ničeho. Tak lehce nezmění se povaha pětisetmilionové society... Nutné bude nemilosrdné zasáhnutí osudu: Nutný bude dlouhý, tvrdý, letargický, regenerující spánek. Ale v něj lídstvo, rozčilené a roztříštěné nanejvýš, samo sebou neupadne. Ne: strašné bouře, utrpení, katastrofy musí přijít, decimující, pročišťující, aby se kleslo ve strnulost smrti podobnou a aby aspoň to, co se z ní probudí, stvořilo novou kulturu – klidu, mužnosti, rozumnosti, jasu a smíchu. –

Ladislav Klíma: Vteřiny věčnosti. Praha: Odeon 1989. Str. 228 – 235

Béla Hamvas - Filosofie vína

Vita Illuminativa (Poslední modlitba)

    Konečné poučení anatomie opojení je toto: opojení je stav nekonečně vyššího řádu než všední rozum a vlastně počátek bdělosti. Všechno to, co je v životě krásné, velké, vážné, náruživé a čisté. Je to vyšší střízlivost. Skutečná střízlivost. To je ten entuziasmus¹, jak říkají staří lidé, ze kterého pramení umění, hudba, láska, opravdové myšlení. A to je to, z čeho pramení skutečná víra. Dobrá víra je víra opojení; špatná víra je všední víra rozumu, ateizmus. Tady v ruce máme klíč k vita illiminativa, lépe řečeno, tady ho máme v našich sudech a lahvích. Z vína se můžeme naučit, co je to opojení, vyšší střízlivost, iluminovaný život.

Nesčetněkrát jsme u sebe nebo u jiných lidí zažili, že pokud jsme udělali nějakou hloupost, vždy jsme to učinili proto že jsme chtěli být velmi moudří. Moudří, ale ne dost moudří. Ne tolik moudří, abychom rozum vyhodili z okna. Výpočty se neosvědčily, přitom – jaký jsem byl moudrý! Prozradím vám, přátelé a přítelkyně, že výpočty nikdy neměly ve zvyku se osvědčit. Je to už vlastnost výpočtů, že se neosvědčí, a to tím méně, čím je člověk moudřejší. Co se má učinit? No jasně! Co se má učinit! Vždyť jsem to předtím řekl, musíme být střízliví. Opravdu střízliví, to jest opojení. Musíme pít víno.

Jakkoliv se tento konečný důsledek zdá být smělý, nejsem ochoten se u něho zastavit. Položím totiž otázku: co je to za neklid podobající se nemoci, ta iritující omezenost, utrápený shon – dnes se tomu říká nervozita – které jsou pro ateizmus tak charakteristické? Bez víry žít nelze. To je staré zjištění a je nevyvratitelné. Víra je dobrá a špatná. To je celé. Buď člověk věří v Boha nebo v surogáty². Těch surogátů může být skutečně velmi mnoho: mohou se nazývat principem, světonázorem, diktátorem, pokrokem, humanismem. U žen je to marnivost, pýcha, sebeláska, oblékání, hysterie či rozmar. Jméno dnešního surogátu víry je materialismus. Proč se tak nazývá, to je záhada. Já jsem materialista, moje milá, já, kdo se modlí k plněné paprice a švestkovým knedlíkům, kdo sní o vůni sálající z lalůčku ženského ouška, kdo zbožňuje drahokamy, kdo žije v polygamii se všemi hvězdami a květinami a kdo pije víno. Víno. Slyšíte? Jako všude, i zde závisí věc na tom, zda je dobrá nebo zlá. Já jsem to dobro. O hmotě špatných materialistů mám takový mimoděčný pocit, že to vlastně ani není hmota, ale cement. Nelze ani sníst, ani vypít, ani olízat, ani s ní spát. Je to mrtvola hmoty, hnusný těžký prach, je to znamení hloupého, šedivého a všedního rozumu, masa bez opojení, hrubá nepřívětivá vypočítavost (která se nikdy neosvědčí), abstrakce sama, je to ateistická hmota.

Nuže ano, vznesu otázku: co je příčinou znepokojení dnešních ateistů? Povím vám to. Ateizmus je vlastně nemoc, nemoc abstraktního života. Je na to jediný lék: žít bezprostředně. Zamilovat se do první krásné ženy, a to naléhavě, dobře jíst, procházet se mezi květy, bydlet na kraji lesa, poslouchat hudbu, obdivovat obrazy a pít víno, víno, víno, víno. Dobrá víra je takové nadání, které žije jen ve zdravém člověku. V nečistotě se rozpustí a vypaří. Řekl to náš velký a moudrý současník ve svém zvlášť iluminovaném okamžiku. Tato nečistota je příčinou nesmyslného a znepokojeného shonu, zpustošeného, beztvarého, prázdného, politováníhodného bloudění dnešních ateistů. Věřte tomu, že na tuto nemoc je jediný lék, víno. Uvědomte si, moji ubozí učedníci, že nejste jen mrzáci, hlupáci, idioti, žebráci v bohatství tohoto života, nejen nemocní, ale také nečistí. To je hlavní příčinou vašeho velkého znepokojení. Proto jste tak nešťastní, že jste takoví, jací jste. V nečistém člověku není místo pro dobrou víru, bezprostřední život, čisté svědomí, klid, porozumění a štěstí. Proto jste nervózní a sobečtí, abstraktní a nešťastní, neboť nejste očištění k velké iluminaci. Víno! Znovu to opakuji: pijte víno! Potom už dostanete chuť na líbání, trhání květin, přátelství, na dobrý hluboký spánek a ráno budete místo novin číst básníky.

Vím, že v očích mnohých je to, co říkám, skandální a bláznivé. Znám ty, kteří to říkají. Také oni před dvěma tisíci let nadávali apoštolu Pavlovi: pro židy to byl skandál, pro helénisty bláznovství. I dnes je to pro židy (puritány a pietisty) skandál, pro řecké scientisty bláznovství. Nemyslete si, přátelé, že mě převezete; nemyslete si, že jako věřící nenávidím svět, že jsem hloupý temný a falešný člověk, který se odváží líznout sladkého sousta jen tehdy, když se nikdo nedívá. To nejsem já, nýbrž pietista, kterého jsem právě před chvíli odhalil a který nemá s dobrou vírou nic společného.

I on je právě takový ateista jako puritán nebo scientista. Jeden je farizejský žid, druhý cynický helénista. Nejsem hloupý člověk, nejsem temný, falešný, ani nejsem ten, kdo nenávidí svět. O tom jsi se mohl nyní přesvědčit. A věř tomu, že člověk vyznávající dobrou víru je takový. Právě proto každý člověk vyznávající dobrou víru ví, že to dvoutisícileté obvinění ze skandálu a bláznovství je bezmezná hloupost.

Ale nyní vám povím něco jiného. Skandální a bláznivé není to, jak já, ale jak vy se chováte. Neobracím obvinění, to ono samo od sebe se obrací proti vám, proti židům a helénistům, slovy proti abstraktním lidem a ateistům. Dále už nestrpím, aby svět šířil falešné zprávy o věřícím člověku a aby tento zasmušilec, nemotora, pokrytec, ztroskotanec, lhář a ťulpas věřil, že vyznání víry je skandál a bláznovství. Jak jen mohla vzniknout tahle světem otřásající pověra?

Vy žijete po způsobu bláznů a skandálně, ateisté, ale já neprotestuji a ani vám nenadávám. Všechny vás poučím o tom, co je potřebné učinit. Ani to si nepřeji, aby jste se něčeho zřekly, ubohé duše, i tak jste ve velké bídě. Naopak, budu vás nabádat: ne, že se něčeho zřeknete. Jezte, milujte, kochejte se a hlavně pijte, pijte a pijte.

Nechci, aby bylo méně, ale aby bylo více. Rozumíš? Osle! Mluvil jsem z celého srdce, a to i ke scientistům, puritánům a pietistům. Jestli jste ode mne párkrát pořádně dostali, musíte to brát co nejvážněji a ne se proto zlobit. Byla to blasphéme d'amour, jak říkají Francouzi. Člověk nadává jen tomu, koho má rád. A věř tomu, příteli ateisto, že víru ne nadarmo nazývají vírou a dávají ji do souvislosti s Bohem. Je to skutečně božská věc, která neumí nic jiného než milovat, dokonce i nepřítele. Netvrdím, že tohoto oleje mám v sobě nějak velmi mnoho, ale to vím, že jsem svůj knot ponořil do oleje a mezitím, co jsem psal tuto knihu, světlo toho oleje mi svítilo. A poznamenej si to dobře (představuji si užaslý výraz puritánovy tváře, jak na to blbě civí), že do posledního okamžiku nejsi ztracený. Nejsi zvenku odsouzený k zatracení. Ty sám se v zatracení držíš. Všechno závisí na tobě. Každá duše se rodí celá a tuto celost nemůže ztratit. Buď moudrý, získej zpět svou celost, své zdraví. Lék dostaneš kdekoliv. Pij! To, co nabízím, je olej čistoty, olej opojení.

Pij, ostatní pak přinese víno.

---

1 Z řeckého ενθουσιασμός, které původně znamenalo božskou inspiraci spojenou s opojením, extází, doslova boha uvnitř. Inspirace je odpovídající pojem odvozený z latiny, doslova vdechnutí, původně vdechnutí božského dechu.^↩
2 Náhražka, nápodoba.^↩





(Přeložili Marcela Klimešová a Štěfan Turay, vydalo vydavatelství Miloš Vognar M&V, Hradec Králové 2003)

Gianotti? Janota? Eh?

Tato nahrávka byla nalezena před několika dny. Jednalo se o vypálené CD se stručným popiskem "Gianotti". Přibližně čtyři člověkohodiny google hledání nepřinesly žádný výsledek, krom množství osob s příjmením Giannotti i Gianotti, včetně několika muzikantů, kteří ale neseděli k poněkud nezvyklému stylu, který je možno slyšet na této nahrávce. Je to dosti střelená hudební koláž s prvky elektro-akustiky, musique concrète a glitche, s poctivou dávkou hravého humoru. Kdo ví víc, kdo nahrávku poznává nebo zná jméno autora, nechť nechá komentář! Díky! Bude to milosrdný čin.



Link: TU